Inzulinová rezistence není běžným lidem až tak známý pojem, jde nicméně o velice rozšířený a významný stav, který je spoluzodpovědný za vznik cukrovky 2. typu a s ní souvisejících dalších chorob a komplikací. Inzulin je hormon tvořený ve slinivce břišní, který má mnoho metabolických funkcí, z nichž ta hlavní je umožnění vstupu cukru (glukózy) do buněk většiny tkání (zejména do svalové tkáně). Díky inzulinu je udržována správná koncentrace cukru v krvi a buňky mají zajištěný přísun energie, kterou potřebují ke svému životu a k plnění svých funkcí. Inzulin působí i na tukovou tkáň a zlepšuje její schopnost ukládání mastných kyselin z krve.
Inzulinová rezistence znamená, že tkáně přestávají na inzulin reagovat a jejich buňky přijímají cukr méně ochotně, než by měly. To vede ke zvýšení koncentrace cukru v krvi (hyperglykémie) a také ke zvýšené tvorbě inzulinu, kdy se tělo snaží jeho vyšší koncentrací v krvi vyrovnat snížený efekt inzulinu.
Příčiny: Inzulinová rezistence je klasická civilizační choroba, jejíž hlavní rizikové faktory jsou obezita, s ní související metabolický syndrom a nedostatek fyzické námahy. Zejména nedostatek pohybu prudce snižuje vnímavost tkání vůči inzulinu. S obezitou úzce souvisí nevhodné stravování s vysokým příjmem tučných jídel a jednoduchých cukrů (slazené nápoje, sladkosti, apod.). Riziko postupného rozvoje inzulinové rezistence roste s věkem a nepochybně je zde i jistá genetická složka – někteří lidé mají ke vzniku inzulinové rezistence genetické předpoklady. Je důležité si uvědomit, že vznik inzulinové rezistence je dlouhodobý proces, který nevznikne přes noc. Na druhou stranu jde však o stav, který lze v řadě případů i bez léků zpomalit, či přímo zvrátit.
Projevy a komplikace: Samotná inzulinová rezistence se nijak neprojevuje, nepříjemné jsou až její důsledky. Hyperglykémie se postupně zhoršuje, přechází do cukrovky 2. typu a vede k jejím komplikacím. Slinivka břišní je „tlačena“ k vyšší produkci inzulinu, což ji namáhá, a dlouhodobě zvýšená koncentrace inzulinu také není zrovna zdravá. Inzulin totiž vyvolává pocit hladu a přibírá se kvůli němu více na váze. Postižený člověk je ohrožen dalším rozvojem výše zmíněného metabolického syndromu, jehož je inzulinová rezistence pevnou součástí, a výrazně se zvyšuje riziko vzniku kardiovaskulárních komplikací (ischemická choroba srdeční, mozková mrtvice apod.).
Rezistence tukové tkáně vůči inzulinu se projevuje sníženým vychytáváním mastných kyselin z krve. Mastné kyseliny tedy zůstávají v krvi, zrychlují proces aterosklerózy a jejích komplikací. Po mnoha letech trvání tohoto stavu se může slinivka břišní vyčerpat a to způsobí postupný pokles tvorby inzulinu. Nedostatek inzulinu a zároveň odolnost tkání proti jeho účinku pak pochopitelně hladinu krevního cukru dále zvyšuje. Jedná se o klasický bludný kruh.
Diagnostika: Přímo diagnostikovat inzulinovou rezistenci je možné (různé testy s přímým zjišťováním koncentrace inzulinu v krvi apod.), ale v běžné praxi to neděláme a spíše ji odhadujeme v rámci diagnostiky porušené glukózové tolerance a diagnostiky cukrovky 2. typu.
Léčba: Základem prevence a léčby je dostatek pohybu, zdravé stravování a prevence a-nebo léčba obezity. Je udáváno, že pokles váhy o pouhých 10% má u obézního člověka výrazný vliv na snížení inzulinové rezistence a snižuje riziko úmrtí na kardiovaskulární onemocnění. Ale protože užívat tabletky je pro řadu lidí samozřejmě pohodlnější, máme i léky přímo snižující tkáňovou inzulinovou rezistenci. Tyto léky patří do skupiny perorálních antidiabetik, které se podávají lidem s cukrovkou 2. typu. První využitou a dosud velmi oblíbenou sloučeninou tohoto typu je tzv. metformin (např. léky Siofor, Glucophage, Metformin a mnohé další).
Zdroje
https://www.webmd.com
https://www.endocrineweb.com
