Zánět mozkových blan neboli meningitida je vážné onemocnění, které může člověka snadno usmrtit nebo na něm zanechat trvalé následky. Jde o infekční zánět mozkových obalů (jsou tři a latinsky se označují jako meningy), který může být způsoben bakteriemi nebo viry. Přejde-li zánět z obalů do mozkové tkáně, mluvíme o meningoencefalitidě.
Příčiny: Jak bylo již řečeno výše, podílí se na vzniku zánětu mozkovým blan bakterie a viry. Mezi nejznámější bakteriální původce patří meningokok, pneumokok (patří mezi streptokoky) a hemofilus. K rizikovým faktorům patří narušení imunitního systému, či otevřená poranění hlavy. Infekce se dostává do mozkových obalů nejčastěji krví, z blízkých míst v těle napadených infekcí (záněty vedlejších nosních dutin, kožní hnisavé záněty na obličeji) nebo z vnějšího prostředí při vážnějších poraněních (například zlomeniny spodiny lebeční). Nutno podotknout, že mnohdy nelze žádné rizikové faktory zjistit a zánět mozkových blan dostane dosud prakticky zdravý člověk. Z virových meningitid jmenujme jako možné původce např. enteroviry, viry zarděnek a spalniček a herpesviry.
Projevy: Zánětem podrážděné mozkové pleny způsobí vznik tzv. meningeálního syndromu. Laicky řečeno do něj spadá zejména bolestivé ztuhnutí šíje, tj. neschopnost předklonit hlavu a dotknout se bradou hrudníku. Kromě toho se objeví motání hlavy, vysoké horečky, bolesti hlavy, nevolnost, zvracení a křeče. Při těžkém průběhu může dojít k poruchám vědomí a na dobu onemocnění většinou trvá porucha paměti. Podrobnější informace o projevech najdete v článcích o pneumokokovi a meningokokovi.
Diagnostika: Význam má anamnéza a zejména fyzikální vyšetření s průkazem meningeálního syndromu (ztuhlá šíje, neschopnost předklonit hlavu aj.). V krevních náběrech zjistíme přítomnost zánětu pomocí zvýšeného množství bílých krvinek a zvýšení CRP. CT vyšetření mozku je vhodné zejména k vyloučení jiných mozkových onemocnění, zánět mozkových blan na něm však vidět být nemusí. Nejdůležitějším vyšetřením je lumbální punkce. Při ní se provede vpich do bederní oblasti a odebere se vzorek mozkomíšního moku, který se pak vyšetří. Vzhledem k tomu, že mozkomíšní mok je v přímém kontaktu s mozkovou tkání a mozkovými obaly, je jeho složení ovlivněno infekcí a podá nám rychle řadu cenných informací. Důležitý parametr je přítomnost bílých krvinek v mozkomíšním moku a jejich počet. U virových meningitid je počet buněk zvýšen méně než u bakteriálních meningitid. S jistým zpožděním – do několika dnů – nám při bakteriální infekci v mikrobiologické laboratoři řeknou přesný typ původce a na jaká antibiotika je nejcitlivější.
Prevence: Proti pneumokokovi, meningokokovi i hemofilovi se lze chránit očkováním.
Léčba: Každý typ infekce centrálního nervového systému má svůj konkrétní léčebný postup, ale obecně lze říci, že při podezření na bakteriální neuroinfekci je třeba co nejdříve podat antibiotika. V případě provedení lumbální punkce v žádném případě nesmíme čekat na výsledek mikrobiologie, protože mezitím by mohl pacient zemřít. Antibiotika podáme ihned, nitrožilně a ve velkých dávkách. Hospitalizace na jednotce intenzivní péče, či na ARO je v těžších případech nezbytná – na těchto odděleních může pacient dostat celkovou péči, lze mu zajistit kvalitní nitrožilní vstupy a trvalou monitoraci základních životních funkcí.
Prognóza: I přes nejlepší péči část lidí na infekci nervového systému umírá, týká se to pochopitelně především bakteriálních meningitid. Jiní sice přežijí, ale zůstávají jim trvalé následky na zdraví. Bývají to důsledky poškození mozku – ochrnutí různého rozsahu, poruchy řeči, poruchy smyslové (známá je hluchota po pneumokokových infekcích), změny osobnosti apod.
Zdroje
https://www.nhs.uk
https://www.mayoclinic.org
