Rezistence na antibiotika je poslední dobou velmi skloňovaný problém, který začíná být stále hrozivější. Antibiotika se právem řadí k nejvýznamějším medicínským objevům 20. století a jejich použití vedlo v civilizovaných státech k vymizení řady chorob, či alespoň k výraznému snížení jejich nebezpečnosti. Schopnost bakterií vytvořit si proti účinku antibiotik imunitu je z tohoto důvodu obávaný jev (klasickým příkladem je tzv. MRSA, což je stafylokok odolný vůči antibiotiku meticilinu).
Bakterie jsou jednobuněčné organismy, jejichž buňka je značně odlišná od buněk živočichů a rostlin. Tato rozdílnost do jisté míry umožňuje antibiotikům jejich selektivní účinek – antibiotika umí nejrůznějšími způsoby poškozovat buňky bakterií, ale lidské buňky antibiotiky nejsou poškozovány vůbec, nebo jen minimálně ve srovnání s bakteriemi. Bakteriální buňka v sobě nese DNA, ve které jsou zakódovány konkrétní vlastnosti dané bakterie. Tato DNA je v bakteriální buňce uložena v centrální kruhové DNA (primitivní obdoba řídícího jádra živočišných buněk) a pak v malých kruhových molekulách DNA, které se nazývají plazmidy. Genetická informace je u každé bakterie jedinečná a umožňuje bakterii každodenní přežívání, tvorbu nejrůznějších látek, řídí její metabolismus apod. Některé z bakterií mají ve své genetické informaci i geny, které jim umožňují bránit se nejrůznějšími způsoby proti účinku antibiotik.
Katastrofou je velká plasticita plazmidů. Plazmidy se totiž v buňce mohou různě spojovat, kopírovat, mohou se včlenit do centrální kruhové DNA a mohou přecházet mezi bakteriálními buňkami. Těžko říci, do jaké míry se jedná o náhodný proces, ale dochází k němu neustále. Obsahuje-li jedna bakterie gen pro rezistenci vůči antibiotiku, může ho snadno předat svým kolegyním. Aby to bylo celé horší, tak se zjistilo, že geny si mohou měnit bakterie různých druhů. I neškodná bakterie může tak svou schopnost odolnosti proti antibiotikům předat bakteriím mnohem nebezpečnějším. Bakterie umí samozřejmě hromadit a uchovávat geny pro odolnost vůči více typům antibiotik – vznikají tzv. polyrezistentní bakterie.
Darwinova teorie přírodního výběru nám pak vysvětluje, proč se v poslední době tato geneticky daná rezistence šíří více než dříve. Neviditelný svět bakterií je plný života a je v neustálém pohybu. Všude okolo nás a dokonce i v našich tělech se nachází obrovské množství bakteriálních kmenů, které spolu bojují a soupeří o místo na slunci a o potravu. Je to dost křehká rovnováha, která se může snadno vychýlit. Dle Darwinovy teorie bude mít navrch ten organismus, jehož vlastnosti (určené jeho genetickou informací) budou v dané chvíli nejvýhodnější. Při častém používání antibiotik do celého procesu uměle zasahujeme a provádíme nechtěnou selekci – bakterie bez geneticky dané rezistence vůči antibiotikům pochcípají, ale těch několik rezistentních přežije a začne se množit. Co je horšího, tak tyto rezistentní bakterie ztratily konkurenci svých méně šťastných kolegyň pozabíjených účinkem antibiotik a mohou se množit o to více.
Výše uvedené odstavce lze shrnout do těchto bodů:
1. Některé bakterie mají geneticky danou schopnost bránit se vůči určitým antibiotikům
2. Tuto genetickou vlastnost bakterie umí nejen předávat svým potomkům, ale umí ji kopírovat a vyměňovat s ostatními bakteriemi svého druhu i bakteriemi jiných druhů.
3. Časté používání antibiotik vytvořilo selekční tlak ve prospěch odolných bakterií, jejich počet se proto zvyšuje na úkor bakterií citlivých.
4. Objevují se bakterie rezistentní proti více typům antibiotik – tzv. polyrezistentní kmeny.
Rezistence vůči antibiotikům není nic nového, bakteriálních kmenů odolných proti určitému antibiotiku si všiml už pan Flemming, který stál u zrodu antibiotik jako léků. Vzhledem k masovému celosvětovému a leckdy nezodpovědnému užívání antibiotik se nicméně počet odolných bakterií raketově zvyšuje a začíná komplikovat léčbu infekčních onemocnění. Je sice pravda, že se postupně daří vytvářet nová generace antibiotik, ale odolnost proti těmto antibiotikům se vytváří a šíří mnohem rychleji. Bakterie jsou prostě stále o krok před námi.
Prevence: Situace je sice nepříjemná, ale není neřešitelná. Rezistence proti antibiotikům se může objevovat, ale může i mizet, pokud k tomu vytvoříme vhodné podmínky. Důležité je předepisovat a používat antibiotika jen tam, kde je to nutné (více o tom si lze přečíst v textu o CRP). Kromě toho je dobré nepředepisovat jen jedno a to samé antibiotikum, ale střídat je. Když zjistíme, že v určité oblasti získaly bakterie odolnost proti konkrétnímu antibiotiku, je dobré ho na čas přestat používat. To těmto odolným bakteriím vezme jejich výhodu oproti ostatním bakteriím a ty nám pomohou jejich počty zredukovat.
Součástí boje s rezistentními kmeny je i zjišťování citlivosti bakterií. Když u pacienta pomýšlíme na infekci, vezmeme mu stěry ze sliznic, odebereme vzorky tělesných tekutin a odešleme na mikrobiologii. Tam zjistí nejen přítomnost bakterie, ale i to, na jaká antibiotika je bakterie citlivá a na která rezistentní. My pak přirozeně použijeme to antibiotikum, na které je bakterie citlivá.
Závěr: Pro člověka jako já, který není expert v oboru mikrobiologie, není snadné předpovědět další vývoj situace. Přesto i v mé relativně krátké lékařské praxi mohu potvrdit relativně časté případy pacientů, u nichž byla kvůli rezistenci bakterií zkomplikována léčba, či přímo ohrožen jejich život. Je otázka, jestli výroba nových antibiotik a současná racionalizace antibiotické terapie povede k zvrácení neblahého trendu rostoucí rezistence. To ukáže až čas.
Zdroje
https://www.cdc.gov
https://www.who.int
