Schizofrenie je psychiatrické onemocnění, kterým v různých podobách trpí asi 1 procento dospělé populace. Nemoc vzniká nejčastěji v období dospívání a časné dospělosti, přesné příčiny jejího vzniku nejsou známy. Je velmi obtížné schizofrenii definovat, osobně bych ji označil za celkově narušené myšlení a vnímání reality, tj. odlišný vztah ke skutečnosti než u většiny populace.
Příčiny: Přesná příčina vzniku schizofrenie není známa. Jedná se podle všeho o komplexní onemocnění, které pro svůj vznik potřebuje jistý genetický předpoklad a vlivy zevního prostředí. K těmto vlivům může patřit chronický stres, tragická událost a pochopitelně i návykové látky a léky ze skupiny antipsychotik. U nemocných se předpokládá vznik nerovnováhy v tzv. neurotransmiterech, což jsou sloučeniny, které přenáší nervové vzruchy v nervovém systému.
Projevy: Projevy schizofrenie mohou být pestré a podle toho rozdělujeme onemocnění na řadu podtypů. Většinou jsou spojené se vznikem bludů a halucinací. Nejtypičtější je paranoidní schizofrenie, kdy má jedinec různé paranoidní představy. Postižený má obvykle pocit sledování a nebezpečí. Bojí, se že mu někdo usiluje o život, krade jeho myšlenky, odposlouchává ho apod. Některé typy schizofrenií způsobují oploštění emocí a neadekvátní emoční reakce, nečinnost a ztrátu sociálních zájmů, typickým příkladem je tzv. hebefrenie. Jiná forma schizofrenie může postihovat hybnost a způsobit katatonii s naprostou imobilitou a-nebo voskovitou ztuhlostí (tzv. flexibilitas cerea – postižený je zcela imobilní, ale části jeho těla zůstanou v takové poloze, do které ho umístíme).
Bez ohledu na typ schizofrenie její těžší formy vyúsťují v rozvrat sociálních vztahů, neléčený nemocný ztrácí více či méně schopnost racionální komunikace s ostatními jedinci a nedokáže pracovat v kolektivu. Někdy může být schizofrenie spojena s agresivními projevy a nemocný se přímo stává nebezpečným sobě a svému okolí. Nemocní se schizofrenií mají vyšší riziko sebevraždy.
Diagnostika: Diagnóza schizofrenie je plně v kompetenci psychiatra, který při důkladném rozhovoru s pacientem vyhledává její příznaky a vyhodnocuje jejich závažnost. Žádnými běžně dostupnými vyšetřeními krve nebo zobrazovacími metodami diagnózu stanovit neumíme. Kromě vlastní diagnózy psychiatr určuje typ schizofrenie a rozhoduje se mezi ambulantní a ústavní léčbou. Hodnocení, zda je pacient nebezpečný sobě nebo svému okolí, je samozřejmě mnohdy velmi obtížné.
Léčba: Je-li to možné, léčba probíhá spíše ambulantně. Moderní medicína užívá kombinaci antipsychotik a různých nefarmakologických metod. Antipsychotika jsou bohatou skupinou léčiv, která mají za úkol měnit v mozku rovnováhu mezi neurotransmitery a tím tlumit schizofrenické projevy. Dlužno podotknout, že pravidelně užívaná medikace může mít velmi dobrý efekt, řada pacientů však při zlepšení stavu přestane léky pravidelně užívat, což vede ke zhoršení příznaků. K nefarmakologickým způsobům léčby patří různé formy psychoterapie, rozvíjení sociálních a komunikačních dovedností nemocného (pracovní terapie, rodinná terapie).
Jako doplněk léčby antipsychotiky jsem sepsal krátký článek o maligním neuroleptickém syndromu, který může být antipsychotiky vyvolán.
Zdroje
https://www.nhs.uk
https://www.nimh.nih.gov
