25. Edém plic
Edém plic vzniká obvykle v důsledku akutního zhoršení funkce levé komory srdeční (kardiogenní plicní edém). Jedná se o závažnou poruchu pumpovací schopnosti levé komory, což má za následek městnání krve v malém oběhu (tj. v plicích) a pokles srdečního výdeje do systémové cirkulace. Méně často může obraz plicního edému vzniknout v terénu tzv. šokové plíce – ARDSa jiných forem poškození plicního parenchymu (nekardiogenní plicní edém).
Příčiny: Akutně vzniklá levostranná kardiální insuficience bývá způsobena poškozením svaloviny v rámci akutního infarktu myokardu. Kromě toto může doprovázet dekompenzovanou hypertenzi, akutní myokarditidu, různé arytmie (typicky tachyfibrilace síní) a akutní dekompenzace některých chroničtějších stavů (kardiomyopatie, aortální stenóza, mitrální insuficience). Důsledky všech výše zmíněných příčin jsou samozřejmě těžší, pokud nasedají na již postižený myokard (např. v důsledku chronické ICHS).
Projevy: U plicního edému dochází ke kongesci krve v plicním řečišti s následnou filtrací tekutiny do plicních alveolů. Důsledkem je těžká dušnost s výraznou anxietou, která se zhoršuje v horizontální poloze. Pacient zapojuje pomocné dýchací svaly a vyhledává ortopnoickou polohu. Spolu s dušností dochází k vykašlávání narůžovělého sputa. Jedinec v akutním srdečním selhání je ohrožen vyšším rizikem vzniku maligních arytmií, které se projeví poruchou vědomí při zhroucení krevního oběhu.
Diagnostika: Důležitá je anamnéza a fyzikální vyšetření. Informace o postupně progredující námahové dušnosti a dušnosti vleže dávají podezření na chronické levostranné srdeční selhávání. Fyzikální vyšetření by se mělo soustředit zejména na poslech, kdy fonendoskopem dobře slyšíme inspirační chrůpky (nejlépe na bazích plic). Srdeční selhání bývá v praxi často oboustranné, a proto bychom měli pátrat po zvýšené náplni krčních žil a otocích dolních končetin. Zcela nebytné je znát TK a TF, natočit EKG a změřit saturaci pulzním oxymetrem. Z krevních náběrů nás může zajímat proBNP a kardioenzymy, ze zobrazovacích metod nám městnání krve v plicním oběhu potvrdí RTG hrudníku. Velice důležité je ECHO srdce, které prokáže snížení ejekční frakce levé komory a může pomoci zhodnotit celou řadu patologií (hypertrofii myokardu, hypokinezu jednotlivých srdečních oddílů, perikardiální výpotek a další).
Léčba: Léčba plicního edému musí být dostatečně razantní. Pacient by měl být polohován do polosedu a měli bychom se vyhnout poloze v horizontále. Akutní dušnost pomůže utlumit kyslík podávaný brýlemi, nebo maskou a s výhodou je aplikace opiátů (včetně morfinu) k celkovému zklidnění nemocného. Základem terapie jsou parenterální diuretika (furosemid), přičemž léčbu zahajujeme bolusem s následným kontinuálním podáváním. V případě, že není přítomna hypotenze, je plně indikováno podávání nitrátů, obvykle v podobě kontinuální infuze za monitorace tlaku. Symptomaticky můžeme podávat i bronchodilatancia a expektorancia, ta však mají maximálně podpůrný efekt. Je-li přítomna tachyarytmie, je vhodné parenterální podání beta-blokátorů, digoxinu, či v případě nutnosti jiných antiarytmik (např. amiodaron). Při progresi stavu může být nutná intubace se zahájením umělé plicní ventilace. Další pokračování terapie po stabilizaci stavu spočívá v odstranění vyvolávající příčiny.
Speciální terapii vyžaduje plicní edém vzniklý v důsledku převodnění u pacienta s oligurickým selháním ledvin – v tomto případě je indikována akutní hemodialýza.
