Sluch je pro nás důležitým smyslem, jehož narušení nebo úplná ztráta je pro člověka krajně omezujícím. Příčin poruchy tohoto smyslu je celá řada, k jejich pochopení je ovšem nejprve nutné si krátce říci o stavbě sluchového aparátu.
Sluchový aparát: Vlastní sluchový orgán je párový a vyskytuje se v pravém i levém vnitřním uchu jako tzv. hlemýžď. Zvukové vlnění je přenášeno skrze zevní ucho (boltec má trychtýřovitý tvar, aby zvuk dobře zachytil) přes zvukovod na bubínek. Bubínek se rozechvěje a toto chvění je přeneseno do středního ucha, kde jsou tři sluchové kůstky (kladívko, kovadlinka a třmínek). Přes kůstky je pak vibrace přenesena přímo do vnitřního ucha na kostěný labyrint vnitřního ucha, kde se nachází hlemýžď. V hlemýždi se tato mechanická energie přenese na smyslové buňky a z nich pak nervovými vlákny do mozku. Nervová vlákna se cestou k mozku spojují v osmý hlavový nerv, který spolu s informacemi o sluchu vede i informace o rovnováze a poloze v prostoru. V mozku je pak informace vyhodnocena, zpracována a pochopena jako určitý hluk nebo řeč.
Porucha ve kterékoliv části výše zmíněného systému pak vede ke ztrátě sluchu na jednom, eventuálně na obou uších.
Schéma - Anatomie ucha a proces vnímání zvuku
Příčiny:
1. Vysoký věk – S věkem postupně degeneruje vlastní hlemýžď a přestává být schopen příjmu zvukového signálu. Typické je to zejména pro vysoké tóny, postupně bývá narušeno i vnímání ostatních zvuků.
2. Trvalý nadměrný hluk – Trvalé vystavování se hluku vede k neúměrnému zatížení sluchového aparátu a může způsobit nevratné narušení funkce hlemýždě. Z toho důvodu je kladen důraz na dostatečnou ochranu sluchu u lidí pracujících v trvalém hluku.
3. Ucpání zvukovodu – Zvýšená produkce ušního mazu ve zvukovodu může vést k vytvoření zátky, která zhorší přenos zvukových vibrací na bubínek. Méně často může k ucpání zvukovodu dojít kvůli přítomnosti cizího tělesa v uchu.
4. Zánět zvukovodu, středního ucha a vnitřního ucha – Rozsáhlejší zánět s tvorbou hnisu může narušit převod zvuku na bubínek (zánět zvukovodu), nebo mezi bubínkem a hlemýžděm (zánět středního ucha). Neléčený zánět středního ucha může kromě toho způsobit prasknutí bubínku. Často se opakující a nedostatečně léčené záněty středního ucha mohou mít na převodní systém středního ucha i trvalé negativní účinky. Zánět vnitřního ucha je obvykle virový a kromě poruchy sluchu často způsobuje poruchy v udržení rovnováhy.
5. Jiné infekce – Řada infekcí může způsobit dočasné či trvalé narušení sluchu, mnohdy v dětském věku. Bylo to pozorováno například u zarděnek a u příušnic.
6. Úrazy ucha – Úrazy mohou způsobit protržení bubínku, poškození sluchových kůstek středního ucha nebo poškození struktur vnitřního ucha.
7. Otoskleróza – Toto onemocnění postihuje kostěný labyrint, v němž je uložen hlemýžď, a kromě toho postihuje i kůstky středního ucha.
8. Meniérova choroba – V tomto případě je podstata poruchy v endolymfě, tekutině, která vyplňuje kostěný labyrint vnitřního ucha. Postižen je hlemýžď i ústrojí rovnováhy a pohybu. Kromě postupného zhoršování sluchu se objevuje i motání hlavy. Více informací najdete v příslušném textu.
9. Neurologická onemocnění – K běžným neurologickým stavům, které mohou vyvolat zhoršení sluchu patří mozkové příhody, encefalitidy a záněty mozkových blan.
10. Mozkové nádory – Nádorové procesy v mozku, které naruší nerv vedoucí údaje o sluchu nebo centrum zpracování sluchu v mozku mohou způsobit narušení vnímání zvuku nebo i hluchotu. Typickým nádorem, který postihuje přímo nerv vedoucí sluchové informace je neurinom akustiku (přesněji vestibulární schwannom).
11. Fetální alkoholový syndrom – Děti alkoholiček pijících i během těhotenství mohou trpět mimo jiné i hluchotou.
12. Léky – Některé léky jsou tzv. ototoxické, což znamená, že mohou poškodit sluchový nerv. Ohluchnutí je pak tragickým nežádoucím efektem léčby. Mezi takové léky se řadí například některá antibiotika (jisté riziko je například u antibiotik obsahujících sloučeninu vancomycin - lék Vancomycin a sloučeninu teikoplanin - lék Targocid) a chemoterapeutika.
13. Vrozené vady – Existuje řada geneticky podmíněných vad, které způsobují vrozenou hluchotu. Z celkového množství lidí s poruchami sluchu se nicméně jedná o okrajovou a poměrně složitou záležitost, které se zde nebudu dále věnovat.
Diagnostika: Základem je vyšetření lékařem ORL (ušní-nosní-krční), který si otoskopicky může prohlédnout zvukovod a zhodnotit stav bubínku. Vnímání sluchu se vyšetřuje pomocí audiometrie, která určí tíži poruchy sluchu daného ucha a do jisté míry zhodnotí, zda porucha sluchu vzniká z důvodu poruchy přenosu zvukové vibrace, nebo zpracování ve smyslovém orgánu a přenosu nervovými vlákny do mozku. Ze zobrazovacích metod, které mohou ukázat anatomii zvukového aparátu včetně sluchového nervu, je šikovné a dostupné CT vyšetření oblasti vnitřního ucha a mozku, výtěžná je i magnetická rezonance těchto oblastí. V případě podezření na neurologickou podstatu obtíží je vhodné vyšetření neurologem.
Zdroje
https://www.webmd.com
https://www.hearingloss.org
