Centrální žilní katétr je často využívanou metodou zajištění žilního přístupu u pacientů v těžších stavech na jednotkách intenzivní péče a ARO odděleních. Zavedení katétru není zcela snadné a jeho přítomnost je kromě nesporných výhod spojena i s řadou možných komplikací.
Princip: Centrální žilní katétr je hadička, která se zavede do některé z velkých žil organizmu, které ústí do horní nebo dolní duté žíly. Většinou se jedná o podklíčkovou žílu (vena subclavia) probíhající pod klíční kostí, vnitřní hrdelní žílu (vena jugularis interna) odvádějící krev z hlavy a stehenní žílu (vena femoralis) v oblasti třísla. Méně často se mohou použít i vstupy do jiných větších žil. Hadička katétru může mít jedno nebo více zakončení, do nichž se mohou podávat léky a infuze.
Význam: Do velkých centrálních žil lze oproti malých povrchovým žilám končetin podávat objemově větší množství tekutin a také některé speciální vaky s parenterální výživou (nutriční vaky). Centrální žilní katétr se proto hodí pacientů v těžších stavech, zejména tam, kde je třeba kvalitní výživa podávaná do žíly, doplňování dostatečného množství tekutin, a nebo nitrožilní aplikace více léků najednou. Poměrně snadno lze zavedeným katétrem měřit tzv. centrální žilní tlak, tj. krevní tlak v největších žilách těla. To umožňuje hodnotit žilní návrat do srdce a hydrataci organizmu. Speciální typy centrálních dialyzačních katétrů mohou sloužit k provádění dialýzy. Dále pak je centrální žilní vstup vhodný pro pacienty, kteří potřebují jakékoliv nitrožilně podávané léky, a přitom nemají dostatečně kvalitní žíly na končetinách.
Příprava: Samotný pacient se nemusí na zákrok připravovat, vzhledem k možným krvácivým komplikacím je vhodné vyšetření srážlivosti krve a počtu krevních destiček. Zákrok lze v případě nutnosti provést i u pacienta užívajícího léky na ředění krve, ale riziko krvácení se pochopitelně zvyšuje.
Provedení: Zákrok by se měl provádět ve sterilním prostředí, okolí vybraného vpichu se dezinfikuje, případně se vyholí ochlupení, okolí je zakryto sterilními rouškami. Do kůže a podkoží se aplikuje znecitlivující látka a poté se provede vlastní zavedení katétru tzv. Seldingerovou metodou, což je obecně využívaná metoda zajištění vstupu do cév a tělních dutin. Nejprve se do cílové žíly vbodne tlustá jehla, skrze ní se zavede tenký drátek. Drátek slouží jako zavaděč a po rozšíření vstupu speciálním dilatátorem se po tomto drátku zavede do žíly vlastní katétr. Jakmile je katétr na místě, drátek se vytáhne. Pak již následuje jen proplach hadičky a zakončení katétru a jeho přišití několika stehy ke kůži (prevence náhodného vytažení). Katétr by se měl měnit cca 1x za 3 týdny, nejsou-li přítomny žádné komplikace.
Nevýhody a komplikace: Existují četná rizika jak při zavedení katétru, tak při dlouhodobějším používání. Při samotném vpichu pochopitelně hrozí krvácení, poměrně nepříjemné (ale prakticky nevyhnutelné) je občasné nabodnutí tepen, které procházejí v těsné blízkosti žil. V takovém případě se musí kanylace v daném místě ukončit a místo vpichu pevně komprimovat (držet stlačené). Speciálně u zavádění katétru do podklíčkových žil hrozí vniknutí vzduchu do hrudní dutiny a vznik pneumotoraxu různé závažnosti. Katétr zavedený do žíly se také může stát zdrojem bakteriální infekce, v tomto případě hovoříme o katétrové sepsi.
Zdroje
https://en.wikipedia.org
https://www.webmd.com
