Opičí neštovice (monkeypox) jsou infekční onemocnění, které se vyskytuje zejména v Africe (především západní a střední Afrika) a moc známé donedávna nebylo. Desítky případů, které se začaly objevovat v neafrických zemích na jaře 2022, nicméně dostaly tuto chorobu takříkajíc do světla reflektorů. Co o této nemoci vlastně víme?
Výskyt opičích neštovic v neafrických státech v květnu 2022 (zdroj WHO)
Příčiny: Choroba se vyskytuje u více živočišných druhů, ale byla poprvé popsána u opic, a to už koncem 50. let 20. století. První výskyt u člověka byl potvrzen až v 70. letech 20. století v Kongu. Vyvolávajícím činitelem je virus opičích neštovic. Jde o DNA virus, který patří do skupiny poxvirů. Abychom si udělali přesnější obrázek, tak do této skupiny patří i virus kravských neštovic a v dnešní době již naštěstí eradikovaný virus pravých neštovic*. Příbuzenství k těmto virům do určité míry napovídá, jaké lze očekávat příznaky opičích neštovic. Naštěstí se zdá, že by nemělo jít o tak vážnou věc jako jsou zmíněné pravé neštovice (pro zajímavost zde je můj text o poslední epidemii pravých neštovic na evropském území), ale i tak je vhodná určitá opatrnost.
* Pozn: Ačkoliv byste jistě čekali, že virus opičích neštovic je příbuzný s virem planých neštovic, není tomu tak. Virus planých neštovic (varicella-zoster) patří do skupiny herpesvirů.
Přenos: Rezervoárem viru jsou zřejmě různá zvířata, přičemž ne všechny živočišné druhy sloužící jako zdroje viru jsou známy. Spolehlivě se ví, že nákaza na člověka může být přenesena z nakažené opice. K nákaze může dojít při kousnutí, nebo při kontaktu člověka s obsahem puchýřků (viz níže), či tělesnými tekutinami nakaženého zvířete. Vstupním místem viru do těla jsou tak různé kožní trhliny, sliznice, či oční spojivky.
Mezilidský přenos byl popisován jako vzácný, ale očividně k němu dochází. Přenos může být opět těsnějším kontaktem, tělesnými tekutinami (tj. možný je i přenos při pohlavním styku, relativně vysoké procento nákaz je popisováno u homosexuálních mužů) a kontaktem s kontaminovanými předměty (např. oblečení, povlečení apod.). Podle všeho existuje i respirační přenos, který však není podle všeho až tak významný (naštěstí).
Projevy: Opičí neštovice mají poměrně dlouhou inkubační dobu, tj. období mezi vlastní nákazou a jejími prvními projevy. Choroba se projevuje horečkami, zimnicí, bolestmi hlavy a zvětšením mízních uzlin (což je mimochodem příznak nevyskytující se u pravých neštovic). Po několika dnech se objeví charakteristická vyrážka, která má podobu puchýřků. Vyrážka začíná na obličeji a šíří se po zbytku těla. Tyto puchýřky se během několika týdnů hojí jizvami, mohou se nicméně druhotně infikovat bakteriemi, což hojení komplikuje. Smrtnost se odhaduje asi na 10%, může být však ovlivněna i horší kvalitou zdravotnické péče.
Typický vzhled vyrážky u opičích neštovic (zdroj Wikipedia)
Diagnostika: Diagnózu lze učinit na základě klinických příznaků u člověka, který se vyskytoval v rizikovém prostředí. Přesná laboratorní diagnostika bude jistě možná pomocí serologických metod, či pomocí PCR průkazu viru.
Léčba: Podobně jako u řady virových nemocí, i v případě opičích neštovic není kauzální léčba jednoduchá. Terapie je ve většině případů podpůrná a spočívá v léčbě příznaků. Existují nicméně antivirotika, která by proti poxvirům včetně viru opičích neštovic měla fungovat (např. tecovirimat). Podle údajů CDC existuje proti viru opičích neštovic i vakcína, její účinnost mi nicméně není známa. Další dobrou zprávou je fakt, že proti opičím neštovicím by měla dost spolehlivě chránit i vakcína proti pravým neštovicím. Špatnou zprávou je, že proti pravým neštovicím se už dost dlouhou dobu neočkuje.
Zdroje:
https://www.cdc.gov/poxvirus/monkeypox/index.html
https://www.who.int/emergencies/disease-outbreak-news/item/2022-DON385
