Separační úzkost je strach ze ztráty kontaktu s blízkou osobou, normálně se objevuje v dětském věku a obvykle během určité doby samovolně vymizí. Abnormálně silná separační úzkost, která nemizí, může být nicméně důvodem vyšetření lékařem.
Příčiny: Separační úzkost se přirozeně objevuje v dětství během vývoje centrálního nervového systému a souvisí se schopností rozlišit osoby blízké (zejména matku) od osob cizích, což je důležitý vývojově starý obranný mechanizmus. Separační úzkost je typická pro období batolete, v předškolním období většinou postupně vymizí. Přetrvávající separační úzkost se nicméně udává až u 3-5% školních dětí.
Projevy: Separační úzkost se projevuje neochotou ztratit blízký kontakt s matkou a strachem z cizích lidí. Při ztrátě kontaktu dítě pláče a vyžaduje matčinu přítomnost. Těžší formy separační úzkosti u většího dítěte se mohou projevovat odmítáním školní docházky a somatickými příznaky (nevolnost, bolesti břicha apod.), v takovém případě se již začíná hovořit o separační úzkostné poruše.
Diagnostika: Příznaky separační úzkosti jsou dobře viditelné i laikům, vyšetření lékařem je vhodné v případě, že jsou příznaky separační úzkosti velmi silné, případně pokud přetrvávají i v předškolním a školním období.
Terapie: Běžné případy separační úzkosti se neléčí a jsou považovány za přirozené. Těžší případy separační úzkostné poruchy mohou být léčeny ve spolupráci pediatra a dětského psychologa. Základem jsou opakovaná sezení a rozhovory s dítětem a rodiči, případně různé metody psychoterapie. Ve velmi vzácných případech se podávají i některé léky ze skupiny anxiolytik (léků proti úzkosti) a antidepresiv.
