1. Zásady racionální farmakoterapie, osud léku v organizmu
Farmakoterapie znamená léčbu za využití určitých účinných chemických sloučenin, které se dostávají do kontaktu s organizmem nemocného. Farmakoterapie může být akutní, nebo chronická a podle účinku léku lokální, nebo systémová.
Termín indikace u farmakoterapie znamená, že podle principu EBM (evidence-base medicine) je u aktuálního zdravotního stavu daného jedince vhodné podání konkrétního léku.
Termín kontraindikace udává zdravotní stav, při kterém je podání daného léčiva nevhodné. Pokud může být lék v určité situaci přesto použit, hovoříme o relativní kontraindikaci, naprostý zákaz vyjadřuje termín absolutní kontraindikace.
Farmakokinetika – Toto je jeden ze základních termínů popisujících osud léčiva v organizmu. Podle farmakokinetiky rozlišujeme tyto fáze:
1. absorpce (vstřebávání)
2. distribuce – transport léčiva do tkání včetně přestupu přes biologické bariéry
3. biotransformace – biochemické přeměny léčiva v tkáních, zejména v játrech (často cytochromy p450), biotransformace může úč. látku inaktivovat, nebo naopak aktivovat
4. eliminace (vyloučení) – močí, žlučí, stolicí, potem, dechem (+ jejich kombinace)
Farmakodynamika – Opět jde o základní termín popisující chování léčiva, soustřeďuje se na jeho účinek na jednotlivé orgánové receptory.
Dávka – Dávka je množství léku podaného pacientovi. Rozlišujeme dávku terapeutickou, která vyvolává žádané účinky, dávku toxickou vyvolávající toxické příznaky a dávku letální. Rozdíl mezi terapeutickou a letální dávkou nám udává tzv. terapeutická šíře. Čím je terapeutická šíře vyšší, tím je lék bezpečnější.
Dávkovací schéma – Dávkovací schéma je termín, který popisuje způsob, frekvenci a množství léku, který má být pacientovi podáván tak, aby bylo dosaženo maximálního účinku, a přitom byly minimalizovány nežádoucí účinky. Správné dávkovací schéma je v řadě případů individuální a závisí na typu léku i na stavu pacienta. Příkladem specifických dávkovacích schémat je podávání hormonů ŠŽ, které jsou užívány ráno nalačno a s odstupem od potravy a dalších léků (lepší vstřebávání), nebo podávání simvastatinu v odpoledních až večerních hodinách (vyšší účinek na metabolizmus chlesterolu). Vysoce individuální je dávkovací schéma Warfarinu, které je řízeno pravidelně kontrolovanými hodnotami INR.
Polypragmazie – Polypragmazie znamená současné užívání více léků, obvykle jde o více než 5 léků. Termín není neutrální, ale spíše negativní a obsahuje v sobě podezření, že minimálně 1 z léků je podáván neindikovaně. Praktický lékař může riziko polypragmazie redukovat tak, že využije své znalosti pacientovy medikace a bude bude bránit zbytečnému užívání stejných a podobných léčiv předepsaných různými ambulantními specialisty*.
- * Při preventivních prohlídkách je proto dobré nejen racionalizovat svou vlastní medikaci, ale zajímat se i o léky předepisované ostatními ošetřujícími lékaři.
Cesty podání léků
1. Lokální aplikace – Lék je aplikován místně a obvykle se ve větší míře nevstřebává do organizmu. Do této skupiny patří např. kožní preparáty (krémy, masti, tinktury), oční kapky, ušní kapky, nosní kapky a spreje, vaginální globule, inhalační spreje a preparáty působící lokálně na sliznici GIT (lokální kortikosteroidy - budesonid).
2. Systémová aplikace – Jde o celou řadu možných aplikací, které mají společné to, že se lék vstřebává do organizmu, kde má celkové účinky.
a) Enterální – Je nejčastější formou aplikace léčiv, místem absorpce je GIT. Patří sem perorální, sublinguální a rektální podání.
b) Parenterální – U těchto aplikací se obchází GIT. Patří sem např. aplikace subkutánní, intramuskulární, intravenózní, intraoseální, intradermální, intrathekální a inhalační (pokud se lék z dýchacích cest vstřebává do krve).
Lékové formy
a) Pevné – zásypy, prášky pro injekce, tobolky, čípky a globule
b) Polotuhé – masti, pasty, krémy, gely
c) Kapalné – roztoky (kapky, sirupy, spreje, pěny na kůži, roztoky parenterální)
d) Transdermální náplasti
