Vnitřní ucho

Vnitřní ucho je párový orgán, který je součástí ucha. Kromě sluchu nicméně hodnotí i informace o rovnováze a poloze v prostoru. Vnitřní ucho je lokalizováno v dutině uvnitř spánkové lebeční kosti v těsném sousedství středního ucha.

Obsahem vnitřního ucha je tzv. labyrint, což je struktura zvláštního tvaru. Částečně má tvar spirály (hlemýžď - cochlea) a na ní navazují tři vzájemně kolmé polokruhovité kanálky. Mezi kanálky a cochleou jsou dva váčky známé jako utriculus a sacculus. Zevní vrstva je tvrdá kostěná (kostěný labyrint) a uvnitř je měkká část obdobného tvaru (blanitý labyrint). Mezi kostěným a blanitým labyrintem je tekutina známá jako perilymfa a uvnitř blanitého labyrintu je tekutina endolymfa. Složení perilymfy a endolymfy je zásadně odlišné v tom, že perilymfa obsahuje velké množství iontů Na+, zatímco endolymfa velké množství iontů K+.

Schéma - labyrint a jeho hlavní části (utriculus a sacculus jsou v hloubce oblasti vyznačené přerušovanou čarou a my je tedy nevidíme)

Sluchové ústrojí

Uvnitř blanitého labyrintu se nachází vlastní sluchový smyslový orgán, který označujeme jako Cortiho orgán. Na řezu vypadá dosti složitě. V principu ho tvoří řady smyslových vláskových buněk. Na vnější straně je řad více, na vnitřní straně je řada pouze jedna. Kromě smyslových buněk je přítomno velké množství buněk podpůrných. Smyslové buňky jsou vybaveny tzv. stereociliemi, které se dotýkají struktury nazývané jako tektoriální membrána.

A jak to funguje? Zvukové vlnění se přenese na perilymfu a následně na endolymfu, jejíž pohyby rozkmitají tektoriální membránu. Pohyby membrány způsobují ohýbání stereocilií a to vyvolává dráždění příslušných smyslových buněk, z nichž vedou vlákna tvořící sluchový nerv (nervus cochlearis). Zdravý člověk je díky sluchovému orgánu schopen rozlišovat zvuky o frekvenci 16 Hz až 20 kHz.

Schéma - Cortiho orgán

Vestibulární ústrojí

Vestibulární ústrojí rovnováhy a polohy je snad ještě složitější než ústrojí sluchové. Je tvořeno třemi polokruhovitými kanálky a v jejich blízkosti uloženými váčky (utriculus a sacculus).

Část smyslových buněk je soustředěna ve smyslovém orgánu známém jako crista ampullaris, který je lokalizován v rozšířené části polokruhovitých kanálků. Tvoří ho smyslové vláskové buňky, které jsou pokryty gelovitou hmotou (cupula). Tento orgán registruje úhlové zrychlení (rotace hlavy v prostorových osách), protože při pohybu jsou buňky drážděny pohybem endolymfy.

Další část smyslových buněk se nachází ve zmíněném utrikulu a sacculu. Tyto buňky jsou opět kryté gelovitou hmotou a při pohybu hlavy jsou drážděny anorganickými otolity (otolity jsou složené z uhličitanu vápenatého). Tyto buňky registrují zrychlení na začátku pohybu a naopak zpomalení na jeho konci.

Ze smyslových buněk vestibulárního aparátu vychází nervová vlákna tvořící vestibulární nerv (nervus vestibularis).

Schéma - crista ampullaris (úhlové zrychlení)

Schéma - smyslové ústrojí uvnitř utriculu a sacculu (lineární zrychlení a zpomalení)

Cévní a nervové zásobení vnitřního ucha

Tepenná krev je přiváděna zejména drobnou tepnou arteria labyrinthi, což je větev arteria basilaris. Žilní krev odtéká do systému mozkových splavů.

Základní inervace je dána VIII. hlavovým nervem (nervus vestibulocochlearis). Jde o poměrně mohutný nerv, který má dvě složky (nervus vestibularis - vede informace o rovnováze a poloze v prostoru z vestibulárního aparátu a nervus cochlearis - vede sluchové informace z hlemýždě) a probíhá skrze kanál známý jako meatus acusticus internus směrem do mozku. V meatus acusticus internus probíhá i VII. hlavový nerv, ale ten se inervace vnitřního ucha neúčastní.

Funkce vnitřního ucha

Sluchové ústrojí vnitřního ucha přijímá mechanické vlnění šířící se z okolního prostředí a přeměňuje je na nervové elektrické signály mířící nervovými vlákny do mozku. Rovnovážné ústrojí ve vnitřním uchu má monitorovat pohyby hlavy v prostoru a opět pomocí nervových vláken předat směrem do mozku, což je nezbytné pro udržení rovnováhy.

Proč je to důležité?

Vnitřní ucho není příliš dobře přístupné vyšetřovacím metodám. Ze zobrazovacích metod je možné provést CT vyšetření, případně magnetickou rezonanci. Proto se v případě vyšetřování jeho nemocí soustřeďujeme spíše na poruchy funkce vnitřního ucha. U poruch sluchu lze provádět tzv. ladičkové zkoušky a zejména audiometrii, u poruch rovnováhy je kromě anamnézy důležité fyzikální vyšetření rovnováhy, pátrání po nystagmu apod.
Záněty vnitřního ucha (labyrintitidy) bývají spíše vzácné, obvykle jde o infekce proniknuvší do vnitřního ucha z okolí (obvykle ze středouší). Více informací najdete v příslušném textu.
Otoskleróza postihuje zejména vnitřní ucho a jde o degenerativní onemocnění kostěného labyrintu spojené s přestavbou kosti. Důsledkem je porucha sluchu. Více najdete v příslušném textu.
Meniérova nemoc je chronické onemocnění vnitřního ucha postihující endolymfu. Narušena je funkce sluchového i vestibulárního ústrojí, a proto jsou hlavními příznaky poruchy sluchu a vertigo. Více najdete v příslušném textu.
Kinetóza je jednou z nejčastějších situací, která vede k podráždění vestibulárního aparátu nadbytkem rušivých zevních vjemů. Obvykle souvisí s cestováním v dopravních prostředcích. Více najdete v příslušném textu.
Vestibulární schwannom (dříve též neurinom akustiku) je tumor, který se sice nevyskytuje přímo ve vnitřním uchu, ale vzniká z nervových vláken VIII. hlavového nervu mezi vnitřním uchem a mozkem. Více o tomto nádoru najdete v příslušném textu.
Některé sloučeniny včetně léků mohou poškozovat struktury vnitřního ucha, v takovém případě hovoříme o ototoxických sloučeninách a informacím o nich je věnován tento text.