„Toto není konec. Není to ani začátek konce. Ale je to snad konec začátku.“
Winston Churchill (r.1942 po bitvě u El-Alameinu)
Tento článek je zřejmě poslední, který ohledně akce Děkujeme, odcházíme píši. Posledních sedm měsíců jsem se této iniciativě věnoval – můj článek o skutečných platech státních lékařů jsem napsal již v květnu na samém počátku tohoto hnutí, snažil jsem se šířit povědomí o této akci mezi odbornou veřejnost i mezi naše pacienty. Nyní jsem to vše završil podáním formální výpovědi, jak se sluší a patří.
Proč jsem se toho účastnil? Po nástupu do pracovního procesu po 6 letech velmi obtížné VŠ jsem poznal mnoho skvělých lidí, kteří se s maximálním nasazením starají o naše pacienty. V cestě jim ovšem stojí narůstající řada obtíží jako jsou mizerné platy, prohlubující se nedostatek kvalifikovaného personálu a rostoucí nesmyslná administrativa. Nemohu se dívat na to, jak tito lidé pod obrovským tlakem začínají trpět syndromem vyhoření, jak berou plat, za který by leckterý řemeslník nehnul prstem, jak dřou desítky hodin přesčasů měsíčně kvůli troše peněz navíc, jak trpí beznadějí a přestávají si vážit sami sebe. Náš zdánlivě velmi výkonný systém státní zdravotní péče funguje na devastaci zdravotnických pracovníků a to již nesmíme tolerovat. Personálně se naše zdravotnictví pomalu rozkládá. Trpíme nedostatkem kvalifikovaných pracovníků, který se stále prohlubuje. To je uměle kompenzováno nadměrnou prací zbývajících lékařů, kteří tuto shnilou konstrukci drží na svých bedrech.
Moje motivace spočívá i ve snaze pomoci studentům lékařských fakult. Nechci, aby museli po ukončení studia hledat důstojné životní podmínky v ostatních evropských státech, což je v současné době jejich jediná reálná možnost. Děkujeme, odcházíme je částí veřejnosti i politickými představiteli špatně pochopeno. Nejde o iniciativu, kdy 4000 zbabělců uteče do Německa, jde o akci lékařů, kteří se dívají do budoucnosti, chtějí náš státní zdravotní systém zachránit, a odliv lékařů do zahraničí zastavit. Naše zdravotnictví totiž nemá nastupujícím lékařům co nabídnout – chaotický a obtížný systém vzdělávání a plat lehce nadprůměrných dělníků, to v dnešní době nepředstavuje žádnou motivaci.
Všímavější kolegové si jistě povšimli, jaký osud byl pro nás před rozjezdem iniciativy Děkujeme, odcházíme plánován. Tabulkové platy, naše jediná (ač mizerná) jistota, se měly ještě více srazit, zejména starším lékařům. K tomu bylo plánováno ono zrušení přesčasů a místo toho jakési závazky k zajištění trvalé péče o pacienta, které naznačil náš současný pan ministr Heger. Výsledkem by byli ještě více povolní a rozklepaní nevolníci, kteří se budou rvát o práci navíc, čemuž se lidé na kompetentních místech s chutí zasmějí. Celý život včetně střední školy i VŠ jsem byl veden k tomu, abych držel hubu a krok. Pokud se člověk jako já rozhodne pro jednou hubu nedržet, tak to není jen tak pro nic za nic. Nejde v podstatě už ani o peníze, jde o nesouhlas s tímhle zatraceným systémem a naprostým nedostatkem naděje v něm. Stejně tak už ani našim politickým představitelům teď nepůjde o peníze. Hlavní problém je totiž ten, že určitá dosud rozdělená a opomíjená skupina obyvatel se opovážila zorganizovat a otevřeně se jim postavila. Rozdrtit takovou vzpouru proti politické moci je pro politiky mnohem důležitější než finanční otázka věci. To je důvodem, proč se tento boj zcela jistě povede až do konce, tj. do března 2011.
Požadované navýšení platů je samozřejmě jen jednou z celé řady opatření, které bude nutné provést. Časy, kdy lékaři byli jen skupinou mlčících ovcí, už však ale musí skončit. Dvacet let po Sametové revoluci byla většina státních lékařů v ČR v roli dobromyslných hlupáků obětavě pracujících pro tuto společnost. Civilizovaná společnost takto obětavé jedince snad i ocení, v ČR jsou takoví hlupáci kopáni do pozadí. Rozmyslete se dobře, zda už těch kopanců nemáte dost. Máme ve své moci stávající podmínky změnit, ale nečekejme, že je někdo změní bez naší vlastní iniciativy.
Bude-li tato iniciativa neúspěšná, skončí náš stávající zdravotnický systém do několika let v těžké krizi, kdy již nedostatek kvalifikovaného personálu nepůjde vyřešit ani sebelepším zvýšením platů. Rád bych měl v takové situaci svědomí čisté, a i proto jsem výpověď podepsal.
Po podepsání výpovědí budou následovat dva těžké měsíce, kdy budeme systematicky zastrašováni, nebo se nás budou snažit rozdělit a koupit za jednorázové směšné nabídky. Budeme-li chápat, že jediným řešením jsou trvalé a jasné systémové změny, a zůstaneme-li až do konce jednotní, tak bez jakýchkoliv pochyb zvítězíme. Musíme si však uvědomit, že ten kdo výpověď podepsal, musí být připraven 1. března 2011 nenastoupit do pracovního procesu se všemi důsledky, které to pro všechny zúčastněné bude mít. Proto doufám, že výpovědi podepíší jen ti, kdo s akcí plně souhlasí, a že se nikdo nenechá k podepsání přemluvit či dotlačit bez vlastního přesvědčení.
Bez ohledu na výsledek musím poděkovat všem, kteří tuto iniciativu zahájili a bojovali za ni. Konečně si jako lékař vážím sám sebe, a už si nepřipadám jako nevolník v bílém hábitu. Pochopil jsem, že svůj osud máme v rukou my sami a nikdo jiný. Za to vše vám budiž věčný dík.
PS: Takový pozitivní dodatek na závěr – Mluvil jsem začátkem prosince se svou kamarádkou kolegyní o přístupu pacientů. Od chvíle, co se povědomí o iniciativě Děkujeme, odcházíme začalo šířit i mezi laiky, začínají si její pacienti všímat toho, že po noční službě obvykle zůstává do pozdního odpoledne v práci. Dříve tento fakt zcela ignorovali, všem to bylo jedno. Časy se očividně začínají měnit.
