Požadavky: Pro studium na lékařské fakultě musíte mít ukončenou jakoukoliv střední školu zakončenou maturitou a musíte projít přijímacími zkouškami, které se liší fakulta od fakulty. Ideální střední škola je gymnázium, kde získáte potřebné znalosti z biologie, chemie a fyziky, které se vám hodí u přijímacích zkoušek. To však samozřejmě nikomu nebrání jít na medicínu například ze zdravotky, či z jiné střední školy. Takový člověk to bude mít těžší, ale i tak to může zvládnout.
Vysokoškolské studium medicíny trvá 6 let a řadí se do studia magisterského, nikoliv doktorského. Bývá s tím někdy problém při vyplňování přihlášek na VŠ. Někteří lidé totiž toto studium považují za doktorské. Ačkoliv absolvent lékařské fakulty získá titul MUDr. (neboli doktor medicíny), jde v oficiálním žargonu o obor magisterský.
Je nutné také poznamenat, že šestileté studium medicíny není spojeno s oborovou specializací. Student si během 6 let musí projít všemi obory od chirurgie přes internu až po gynekologii. Po úspěšném ukončení studia získá titul MUDr., stane se lékařem a může si vybrat, jakému oboru se chce dále věnovat. Pokud chce být gynekologem, nastoupí na gynekologické oddělení, chce-li být chirurgem, nastoupí na chirurgické oddělení a tak podobně. Specializaci pak získá po plus minus 5 letech práce v daném oboru po splnění speciální zkoušky zvané atestace. O tom ale až jindy. Hlavní je, že během 6letého studia medicíny se specializovat nelze a po jejím ukončení můžete dělat obor, jaký budete chtít.
Ohledně začátků studia na 1. LF UK doporučuji pročíst tohoto aktuálního průvodce studiem pro prváky (školní rok 2012/2013), kde najdete v podstatě celou základní problematiku. Za zaslání děkuji jednomu z kolegů t.č. ve 3. ročníku.
A nyní menší vysvětlení některých pojmů:
Semestr – Semestr je základním úsekem studia. Jeden školní rok se skládá ze dvou semestrů – ze zimního semestru (ZS) a letního semestru (LS). Semestr trvá klasicky 15 výukových týdnů a je zakončen zkouškovým obdobím.
Zkouškové období – Je to časový úsek trvající cca 4 týdny, který následuje za každým semestrem. Zkouškové období je časem, kdy se z jednotlivých předmětů vypisují zkouškové termíny a kdy studenti chodí na zkoušky. Toto neplatí pro studenty vyšších ročníků (4-6. ročník), kteří mají většinu zkoušek průběžně během semestru a zkouškové období pak mohou mít i relativně volné.
Přednášky – Přednášky patří do nepovinné části výuky a jsou veřejné – může se jich zúčastnit kdokoliv, nejen studenti. V podstatě jde o to, že přednášející pedagog vysvětluje určité téma velké mase studentů. Prezence se nedělá a problémy zde nebývají. Výjimkou byl pan profesor Zeman na pediatrii v 6. ročníku, který byl schopný vás na přednášce zkoušet a bez skrupulí vyhodit, což je ovšem proti pravidlům.
Semináře / praktika – Toto je na naší fakultě povinná část výuky. Seminář vede nějaký pracovník daného ústavu (klasicky asistent) a ten vyučuje většinou jen jeden kruh studentů. Semináře jsou nejvíce podobné klasickým hodinám na gymnáziu. Vyučující v nich má nad vámi na rozdíl od přednášek značné pravomoci a pokud je to hajzlík, může vám na seminářích snadno znepříjemnit život. Semináře mohou být podobné přednáškám, kdy vám vyučující pouze přednáší, ale může vás i zkoušet, může vám zadávat úkoly, může vás nutit psát testy, to už záleží na konkrétních ústavech a asistentech.
Ukončení předmětu (zkoušky, zápočty a podobná havěť) – Možností úspěšného zakončení předmětu je vícero a záleží na konkrétním ústavu, jaké podmínky si zvolí. Rozhodně platí, že z každého předmětu musíte dostat zápočet.
a) Zápočet je podpis do vašeho indexu, který vám může udělit pověřený pracovník daného ústavu. Zápočet se nejčastěji udává za vaši prezenci, může být však podmíněn prakticky čímkoliv, co si na daném ústavu usmyslí – například nějakým úkolem (vypracovat nějakou práci) nebo i prozkoušením, či testem. Základní rozdíl od klasické zkoušky je pak ten, že zápočet můžete opakovat, kolikrát budete chtít. Nebudou-li u takového zkoušení, nebo testu vaše znalosti stačit, můžete zápočet opakovat znovu a znovu a nemáte žádný limit.
b) Zkouška. Důležitější předměty musí být kromě zápočtu ukončené zkouškou. Zkouška bývá různého rozsahu, v drtivé většině skládá z teoretické a praktické části, někdy je její součástí i speciální zkouškový test. Klasickým příkladem je anatomie, kde musíte nejdříve napsat test, pak na poznávání rozpitvaných orgánů splnit praktickou zkoušku a nakonec u ústní zkoušky před zkoušejícími zodpovědět vylosované otázky. Teoretická část bývá nejdůležitější a nejvíce se na ní vyhazuje. Zkoušku lze dělat maximálně 3x. Pokud vás z nějaké zkoušky 3x vyhodí, musíte daný předmět znovu celý zopakovat, v podstatě se jedná o opakování ročníku. Pokud by vás pak znovu 3x vyhodili, tak letíte ze školy.
c) Státní zkouška (SRZk – Státní Rigorózní Zkouška) je speciální zkouška před větší komisí (klasicky 3 a více zkoušejících), která se dělá až ke konci studia z významných předmětů, jako je interna, gynekologie, chirurgie apod. Hlavní rozdíl pro vás je ten, že máte jen 3 pokusy bez možnosti opakování předmětu. Pokud vás vyhodí 3x za sebou z určité státnice, letíte ze školy. Vzhledem k tomu, že se jedná o vyhození ze školy na samém konci vašeho studia, je to zcela bez obalu vhodná situace na oprátku. Nutno ovšem poznamenat, že jsou si toho vyučující vědomi, a opravdu hodně se snaží nikoho třikrát nevyhodit. Tu a tam se to výjimečně nicméně stane. Prostě jim v té snaze musíte vyjít trochu vstříc, to je celé.
d) Kromě zápočtů a zkoušek existují i jiné možnosti úspěšného završení daného předmětu (kolokvium, klasifikovaný zápočet), ale ty jsou málo časté a nemá cenu o nich pojednávat.
Popitevák – Popitevák je zvláštní forma zkoušení, která se odehrává na anatomických pitevních sálech po absolvování pitevního kurzu. Zkouší se při ní topografické anatomické znalosti studentů a zkoušet vás může kdokoliv z pracovníků anatomického ústavu. Popitevák je i název pro chlastací akci, která se koná v hospodě po absolvování výše uvedené zkoušky. Sluší se na ni pozvat vaše demonstrátory a lektory, tj. studenty vyšších ročníků, kteří vás při pitvách vedou a vyučují.
Vyučující a zkoušející – Vaši vyučující se dělí na asistenty, docenty a profesory. Asistent je z pedagogických hodností ta nejnižší a nejčastější, docent se již řadí ke střední vrstvě a profesor je hodnost nejvyšší. Na seminářích se budete setkávat ponejvíce s asistenty, přednášky mívají spíše docenti a profesoři. U zkoušek asistenti obvykle zkoušejí praktickou část, u ústních zkoušek bývají toliko přísedícími – šéfem zkušební komise je prakticky vždy docent nebo profesor.
Asistenti jsou spíše mladší lékaři, leckdy akčněji založení, plní elánu a mladického zápalu. Někteří mohou být lehce nebezpeční, protože – a to si pamatujte – jistá skupina novopečených lékařů na studentská léta zapomene velmi rychle a umí se ke studentům chovat pěkně hnusně. Jiní mladší asistenti jsou naopak výborní. U zkoušky přísedící asistenti nejčastěji tiše sedí a váš výsledek u zkoušky neovlivní ani pozitivně, ani negativně. Tu a tam se vám možná budou snažit trochu pomoct, ale není to až tak časté. Některé obzvláště odporné (a vzácné) exempláře se vám (zřejmě ve snaze ukázat, jak jsou chytří) mohou u zkoušky pokusit i uškodit obtížnými otázkami nebo arogantním chováním, naštěstí je to spíše neobvyklé.
Docenti bývají již starší a životem poučenější životem. Proto i jejich chování je vcelku dobré. Tu a tam se najdou nebezpečné varianty asistenta, který se stal docentem v mladém věku a stouplo mu to do hlavy, naštěstí jich není mnoho.
Profesoři jsou podle mě u zkoušky nejlepší. Bývají většinou postarší, tolik životního elánu jako asistenti již nemívají (a proto vás nebudou buzerovat s různými nesmysly), stejně tak už za svůj život leccos viděli a zažili, a snad i proto se ke studentům chovají vesměs s jistým rozumným nadhledem a jsou schopni leckteré neznalosti odpustit.
Samozřejmě se mezi všemi kastami najde řada výjimek, ale to už zjistíte sami – lidi jsou různí a vysoká inteligence není vždy ochranou před blbostí :-). Celkově zhodnoceno je velká většina zkoušejících na 1. LF docela dobrá a dá se s nimi vyjít. Přístup vyučujících na klinických oborech (4-6. ročník) se mi zdál o třídu lepší než přístup pracovníků na ústavech teoretických (1-3. ročník).
