(Psáno 04.04.2020) Rád bych se nějak uceleněji vyjádřil k názorům na vhodnost časného ukončení (případně výrazného zredukování) karanténních opatření v ČR v důsledku těžkých ekonomických ztrát, které náš stát utrpí. Včera jsem reagoval na text pana Tomského, ale podobné názory poukazující na ekonomický aspekt problému nejsou poslední dny výjimkou.
Možná se budete divit, ale osobně nemám vůbec problém s těmito názory jako takovými, nejsem zaslepený lékař, který hodlá v boji s pandemií rigidně držet pozice, dokud stát nezemře na hospodářsko- ekonomické úbytě. Také si jako lékař uvědomuji, že vzhledem k svému povolání jsem od řady jiných lidí těch nejhorších dopadů ekonomické krize chráněn, a proto jim nechci dávat „panské“ rady, jak musí za každou cenu zatnout zuby a vydržet. Naopak je mi jasné, že ekonomické ztráty se promítnou i do snížení objemu peněz, které přijdou do zdravotnictví, a to si v různých podobách vyžádá horší péči a jistě i ztráty na životech, které ale dnes není možné nějak vypočítat. Chápu prostě, že mezi pohledem lékaře a ekonoma musí vzniknout jakýsi rozumný kompromis.
Problém, který s podobnými názory mám, je ale to, jakými argumenty si vypomáhají. V posledních dnech se například skloňuje hypotéza, že podstatná část populace je již nakažena a prakticky bezpříznaková. Jde o čirou spekulaci, které nic neodpovídá. Již brzy se ostatně ověří sérologickým testováním některých vzorků populace. Bylo by to nádherné, protože by to znamenalo, že jsme nad virem slavně zvítězili a veškerá opatření by se mohla ze dne na den zrušit – neměla by smysl ani nějaká chytrá karanténa, nebo trasování nakažených. Byli bychom první a jediní na světě, což by vám mělo znít podezřele, ale v takovém případě by šlo o jediné logické řešení. Virus, který by v ČR nepozorovaně nakazil cca 30% populace a způsobil přitom cca 50 úmrtí by si nezasloužil vůbec žádnou pozornost.
Dalším argumentem je opakování, že skoro všichni nemocní s COVID-19 vlastně nezemřeli na COVID-19, ale na něco úplně jiného. Podívejte, přemýšleli jste někdy, na co vlastně lidé umírají? Ono je to totiž někdy těžké určit, když se nad tím zamyslíte. Já jsem toho názoru, že každý nakonec zemře na zástavu srdce a dechu, ke kterým v určité chvíli dojde. Když je pacient COVID+, prakticky bez příznaků a na silnici před nemocnicí ho srazí auto, tak asi neřekneme, že zemřel na COVID-19. Když má COVID-19, přejde přes virovou pneumonii do ARDS a zemře, tak asi zemřel na COVID. Ale co když během toho dostal bakteriální superinfekci, což je pro takový stav typické? Zemřel na COVID, nebo na nasedající bakteriální zápal plic? A co když má člověk chronické srdeční selhání s dobrou kvalitou života, je bez obtíží, bere pravidelně léky, ale pak dostane středně těžký průběh COVID a zemře v nemocnici na příznaky akutního srdeční selhání - zemřel na to selhání, nebo na COVID? A má to smysl řešit?
Podle mne to velký smysl nemá, protože se nikdy nedomluvíme. Co víme zcela jistě je, že v severní Itálii v Lombardii v oblasti města Bergamo, která byla COVID-19 těžce postižená, narostla první tři týdny v březnu ve srovnání se stejným obdobím roku 2019 úmrtnost obyvatel v řádu stovek a tisíc procent (dle konkrétní obce). Čísla neříkají, na jaké oficiální diagnózy ti lidé zemřeli, ale souvislost s epidemií je taktně řečeno velice pravděpodobná. Ostatně většina obětí COVID-19 v Itálii se objevila až po 21. březnu a ta nejsou v datech zahrnuta, tj. zvýšení mortality bude nejspíše ještě horší.
Posledním argumentem, který nemám rád, je, že severní Itálie se tu nemůže opakovat. Fakt je ten, že toto absolutně nevíme. Přesně takhle se totiž před dvěma měsíci argumentovalo s Čínou – že se to v Evropě a USA stát nemůže, pamatuji si to velice dobře. Pak přišel Írán, ale to je přeci zaostalá země, to se v Evropě stát nemůže. A pak přišla severní Itálie, Španělsko, Británie, New York a další místa. Německo i ČR se zatím drží velmi dobře, Německo má nicméně obrovské kapacity zdravotní péče a my jsme včas zavedli tvrdá opatření. Co by se stalo při jejich náhlém uvolnění, to nevíme. Prakticky žádný postižený stát v Evropě si zatím zavedená opatření dramaticky uvolnit netroufl. Jsou teorie, že jsme vůči COVID odolnější geneticky, nebo díky TBC očkování, ale jsou to zatím pouhé hypotézy.
Abych to shrnul – bavme se mezi sebou i na ekonomické rovině a klidně si pokládejme otázky, kolik mrtvých na nákazu v následujících měsících jsme ochotni položit jako oběť snížení ekonomických dopadů a všech negativních důsledků s nimi souvisejících. Ta otázka je zcela korektní. Krizový štáb bude ostatně muset tyto věci řešit a rozhodnout, a já to jeho členům vůbec nezávidím. Rozhodnutí totiž bude muset být nějakým kompromisem hlediska zdravotního, morálního, sociálního a hospodářsko-ekonomického. Nepoužívejme ale v této diskuzi jako berličku neopodstatněné argumenty zmíněné výše, tj. že epidemie je na svém konci (spíše je na svém začátku), že epidemie vlastně nezvyšuje mortalitu, a že nám bez opatření nehrozí italský scénář. Prostě si nepomáhejte tímto nemístným zlehčováním. Jak se řada lidí těchto argumentů ochotně chytá, mi přijde svým způsobem mnohem děsivější než nějaká pandemie.
Já osobně bych vyzýval k opatrnosti a jen pozvolnému uvolňování plošných zavedených opatření, které musí být doprovázeno novými opatřeními cílenými, výrazným zvýšením testovací kapacity a zavedením fungující inteligentní karantény. Tohle všechno ale nepřipravíme ze dne na den, bude to jistě trvat ještě týdny. Až budeme připraveni, půjde převzít iniciativu a místo statického boje zvolit boj dynamický, který bude pro ekonomiku ČR méně zatěžující. Začali jsme hrát tuhle hru velmi dobře, tak si to teď nepokažme unáhlenými rozhodnutími.
A proč to tady vlastně píšu? Je to určeno členům krizového štábu? Pochopitelně ne, je to určené nám všem. Úspěch zavedených opatření totiž závisí na naší disciplíně, spolupráci a ochotě se ještě nějakou dobu dobrovolně omezit. Pokud by podstatná část populace v důsledku ovlivnění zmíněnými líbivými ale neověřenými (či přímo nepravdivými) argumenty přestala nařízení dodržovat, náš stát rozhodně nemá takový represivní aparát, aby tomu zabránil.
Možná se budete divit, ale osobně nemám vůbec problém s těmito názory jako takovými, nejsem zaslepený lékař, který hodlá v boji s pandemií rigidně držet pozice, dokud stát nezemře na hospodářsko- ekonomické úbytě. Také si jako lékař uvědomuji, že vzhledem k svému povolání jsem od řady jiných lidí těch nejhorších dopadů ekonomické krize chráněn, a proto jim nechci dávat „panské“ rady, jak musí za každou cenu zatnout zuby a vydržet. Naopak je mi jasné, že ekonomické ztráty se promítnou i do snížení objemu peněz, které přijdou do zdravotnictví, a to si v různých podobách vyžádá horší péči a jistě i ztráty na životech, které ale dnes není možné nějak vypočítat. Chápu prostě, že mezi pohledem lékaře a ekonoma musí vzniknout jakýsi rozumný kompromis.
Problém, který s podobnými názory mám, je ale to, jakými argumenty si vypomáhají. V posledních dnech se například skloňuje hypotéza, že podstatná část populace je již nakažena a prakticky bezpříznaková. Jde o čirou spekulaci, které nic neodpovídá. Již brzy se ostatně ověří sérologickým testováním některých vzorků populace. Bylo by to nádherné, protože by to znamenalo, že jsme nad virem slavně zvítězili a veškerá opatření by se mohla ze dne na den zrušit – neměla by smysl ani nějaká chytrá karanténa, nebo trasování nakažených. Byli bychom první a jediní na světě, což by vám mělo znít podezřele, ale v takovém případě by šlo o jediné logické řešení. Virus, který by v ČR nepozorovaně nakazil cca 30% populace a způsobil přitom cca 50 úmrtí by si nezasloužil vůbec žádnou pozornost.
Dalším argumentem je opakování, že skoro všichni nemocní s COVID-19 vlastně nezemřeli na COVID-19, ale na něco úplně jiného. Podívejte, přemýšleli jste někdy, na co vlastně lidé umírají? Ono je to totiž někdy těžké určit, když se nad tím zamyslíte. Já jsem toho názoru, že každý nakonec zemře na zástavu srdce a dechu, ke kterým v určité chvíli dojde. Když je pacient COVID+, prakticky bez příznaků a na silnici před nemocnicí ho srazí auto, tak asi neřekneme, že zemřel na COVID-19. Když má COVID-19, přejde přes virovou pneumonii do ARDS a zemře, tak asi zemřel na COVID. Ale co když během toho dostal bakteriální superinfekci, což je pro takový stav typické? Zemřel na COVID, nebo na nasedající bakteriální zápal plic? A co když má člověk chronické srdeční selhání s dobrou kvalitou života, je bez obtíží, bere pravidelně léky, ale pak dostane středně těžký průběh COVID a zemře v nemocnici na příznaky akutního srdeční selhání - zemřel na to selhání, nebo na COVID? A má to smysl řešit?
Podle mne to velký smysl nemá, protože se nikdy nedomluvíme. Co víme zcela jistě je, že v severní Itálii v Lombardii v oblasti města Bergamo, která byla COVID-19 těžce postižená, narostla první tři týdny v březnu ve srovnání se stejným obdobím roku 2019 úmrtnost obyvatel v řádu stovek a tisíc procent (dle konkrétní obce). Čísla neříkají, na jaké oficiální diagnózy ti lidé zemřeli, ale souvislost s epidemií je taktně řečeno velice pravděpodobná. Ostatně většina obětí COVID-19 v Itálii se objevila až po 21. březnu a ta nejsou v datech zahrnuta, tj. zvýšení mortality bude nejspíše ještě horší.
Posledním argumentem, který nemám rád, je, že severní Itálie se tu nemůže opakovat. Fakt je ten, že toto absolutně nevíme. Přesně takhle se totiž před dvěma měsíci argumentovalo s Čínou – že se to v Evropě a USA stát nemůže, pamatuji si to velice dobře. Pak přišel Írán, ale to je přeci zaostalá země, to se v Evropě stát nemůže. A pak přišla severní Itálie, Španělsko, Británie, New York a další místa. Německo i ČR se zatím drží velmi dobře, Německo má nicméně obrovské kapacity zdravotní péče a my jsme včas zavedli tvrdá opatření. Co by se stalo při jejich náhlém uvolnění, to nevíme. Prakticky žádný postižený stát v Evropě si zatím zavedená opatření dramaticky uvolnit netroufl. Jsou teorie, že jsme vůči COVID odolnější geneticky, nebo díky TBC očkování, ale jsou to zatím pouhé hypotézy.
Abych to shrnul – bavme se mezi sebou i na ekonomické rovině a klidně si pokládejme otázky, kolik mrtvých na nákazu v následujících měsících jsme ochotni položit jako oběť snížení ekonomických dopadů a všech negativních důsledků s nimi souvisejících. Ta otázka je zcela korektní. Krizový štáb bude ostatně muset tyto věci řešit a rozhodnout, a já to jeho členům vůbec nezávidím. Rozhodnutí totiž bude muset být nějakým kompromisem hlediska zdravotního, morálního, sociálního a hospodářsko-ekonomického. Nepoužívejme ale v této diskuzi jako berličku neopodstatněné argumenty zmíněné výše, tj. že epidemie je na svém konci (spíše je na svém začátku), že epidemie vlastně nezvyšuje mortalitu, a že nám bez opatření nehrozí italský scénář. Prostě si nepomáhejte tímto nemístným zlehčováním. Jak se řada lidí těchto argumentů ochotně chytá, mi přijde svým způsobem mnohem děsivější než nějaká pandemie.
Já osobně bych vyzýval k opatrnosti a jen pozvolnému uvolňování plošných zavedených opatření, které musí být doprovázeno novými opatřeními cílenými, výrazným zvýšením testovací kapacity a zavedením fungující inteligentní karantény. Tohle všechno ale nepřipravíme ze dne na den, bude to jistě trvat ještě týdny. Až budeme připraveni, půjde převzít iniciativu a místo statického boje zvolit boj dynamický, který bude pro ekonomiku ČR méně zatěžující. Začali jsme hrát tuhle hru velmi dobře, tak si to teď nepokažme unáhlenými rozhodnutími.
A proč to tady vlastně píšu? Je to určeno členům krizového štábu? Pochopitelně ne, je to určené nám všem. Úspěch zavedených opatření totiž závisí na naší disciplíně, spolupráci a ochotě se ještě nějakou dobu dobrovolně omezit. Pokud by podstatná část populace v důsledku ovlivnění zmíněnými líbivými ale neověřenými (či přímo nepravdivými) argumenty přestala nařízení dodržovat, náš stát rozhodně nemá takový represivní aparát, aby tomu zabránil.
