Jako by si lidé nedokázali ty zdánlivě protichůdné informace srovnat v hlavě. Vidím to stále dokola: Na jedné straně zbytečná panika z nákazy a lidé s rouškami vprostřed lesa, na druhé zlehčování situace – „je to jen horší chřipka“, „mají to vlastně už všichni, a nic se neděje“, „ekonomická krize bude mít víc obětí než koronavirus“, „není to mor“…
 

Pokud v něčem tahle společnost selhala, je to informovanost veřejnosti. A neschopnost vystavět příběh, který by skutečně zachytil podstatu této krize. Lidé vnímají pandemii jako velkou neznámou a do tmy si projektují vlastní emoce a obavy, které ji pak zaplňují větší měrou než fakta.
 

Průšvih je zřejmě v tom, že povaha současné krize (a neřeknu nic objevného, když znovu připomenu, že v tom se velmi podobá povaze krize klimatické) jde zcela proti intuici lidí, které evoluce kdysi v afrických savanách vybavila k tomu, aby vnímali nejsilněji nebezpečí, které je ohrožuje zcela bezprostředně: smečku lvů v nedalekém křoví, druha svíjejícího se v křečích a zvracejícího krev, požár, který už už olizuje první chýše. (Ano, to taky není z mojí hlavy, ale neškodí to zopakovat.)
 

Tuhle odvěkou psychologii ještě podporují současné narativy v čele s hollywoodskými trháky: Pokud už se světem šíří smrtící epidemie, musí být smrtící jaksepatří, lidé jen pár hodin po nákaze padají k zemi jako mouchy – a tomu všemu vzdoruje hrdina, který najde lék a všechno vyřeší, i když katastrofa už je v plném proudu.
 

Jenže skutečný svět takhle nefunguje. (Ta věta zní jako klišé a omlouvám se za ni, ale zřejmě je třeba opakovat ji do nekonečna.)
 

Ve skutečnosti je třeba nejvíc jednat ve chvíli, kdy se nic neděje. Ve chvíli, kdy umírají lidé, je už většinou pozdě, vlak se dávno rozjel a my ho můžeme jen zoufale dohánět a počítat mrtvé. O situacích, kdy se nic neděje, se blbě točí hollywoodské filmy, ale právě takový je dnešní hrdina – sýček, který se snaží varovat ostatní, když požár ještě sotva doutná. Pokud se mu mise zdaří a katastrofa nepřijde, nikdo o něm film nenatočí, protože se vlastně nic nestalo. Pokud bude varování oslyšeno, nezbude v příběhu dost naděje, aby se ho nějaký producent ujal.
 

Lidé zřejmě zároveň předpokládají jakousi elementární spravedlnost. Když už tu máme smrtící vir, měl by měřit všem stejně: všichni bychom se měli bát, že umřeme, nebo bychom měli být všichni klidní. Ne, COVID-19 opravdu není mor. Mor – přinejmenším ten dýmějový — je totiž přehledná nemoc ze starého narativu. Třetina neléčených a desetina léčených zemře. Lidé mají zřetelné dýměje a člověku je hned jasné, komu se vyhnout. A především: na dýmějový mor v současnosti (ano, ta nemoc stále existuje) umírá zhruba 600 lidí ročně. To je méně, než kolik lidí teď zemře jenom v Itálii na COVID-19 za jediný den. A to v zemi už dva týdny platí karanténa, jinak by byla čísla daleko vyšší…
 

Je opravdu tak těžké pochopit, že infekce může mít různý průběh? Že velká většina pacientů si ani nevšimne, že nějakou infekci prodělala – a zároveň je tu pořád téměř procento těch, kteří na ni umřou? Že se to nevylučuje? Ba naopak: že právě proto, že u většiny lidí má tak mírný průběh, je tak nebezpečná, protože se snadno šíří? A že jedno procento ze sedmi miliard je furt docela velké číslo, i když většinu lidí nebude ani škrábat v krku? Je opravdu tak těžké nebát se o sebe a zároveň se bát o ostatní, o lidi, které třeba osobně ani neznáme? Články o tom, že všichni umřeme, jsou úplně stejně na nic jako články o tom, že o nic nejde. Lidé asi chtějí na otázku, jak nemoc probíhá, jasnou odpověď podle jednoho mustru, jenže podobná odpověď prostě neexistuje. Skutečnost je taková, že drtivá většina lidí bude úplně v pohodě a budou mít nejspíš nadosmrti pocit, že je vláda a média kvůli koronaviru zbytečně otravovaly. A přesto budou na celém světě miliony mrtvých, které ovšem budou historikové sčítat až po letech.
 

To číslo zní možná děsivě, ale berte ho jako fakt. Na COVID-19 zemře jenom zlomeček lidí, ale bez patřičných opatření by byla celková čísla nakažených taková, že i ten zlomeček by v Česku představoval minimálně desítky tisíc mrtvých a stovky tisíc pacientů, kteří by vyžadovali intenzivní péči – a mrtví by se z nich následně stali, protože by se jim péče nedostalo. Izolace rizikových skupin je iluze, zplošťování křivky je taky iluze. Prostě to nevychází.
 

Chyba je možná v tom, že se málo mluví o konkrétních číslech. Lidé si pak představují ledacos. Ušetřím vás tedy nutnosti hledat v mobilu kalkulačku a spočítám to za vás — abychom nešermovali s miliardami světové populace, vezměme si třeba jen Česko.

Zhruba polovina (ale odhady se různí od jedné až po dvě třetiny) všech nakažených nemá žádné příznaky, zhruba třetina má jen mírné příznaky podobné nachlazení a jen zhruba pětina má vážnější příznaky, které je přinutí zalézt do postele. Pouze necelých 5 % pacientů vyžaduje hospitalizaci, mezi 1 a 2 % vyžaduje intenzivní péči. Necelé 1 % i při nejlepší péči umírá, a to v závislosti na věkové struktuře populace (pro ČR vychází 0,8 % podle tabulky v materiálu Imperial College, přičemž čísla v jiných zdrojích se mohou lehce lišit, téměř vždy jsou ale ještě horší). Smrtnost se velmi liší podle věku, u lidí nad osmdesát je zhruba 9 % a u dětí do deseti let jen 0,002 % — průměr kolem 1 % vychází na skupinu mezi 40 a 60 lety.
 

Co ta čísla znamenají? Znamenají, že pokud byste nechali českou populaci „promořit“, jak se teď módně říká, měli byste na konci 560 mrtvých ve skupině do 30 let, 900 mrtvých ve skupině 30–39 a 1600 mrtvých ve skupině 40–49 — ale už skoro 6 tisíc mrtvých ve skupině 50–59, 21 tisíc mrtvých ve skupině 60–69 let, 29 tisíc mrtvých ve skupině 70–79 a 14 tisíc mrtvých ve skupině nad 80 (zde je smrtnost největší, ale celkový počet obyvatel nad 80 už je nižší). To je celkově více než 70 tisíc mrtvých – a to jsou stále jen čísla pro nepříliš pravděpodobný případ, že by byla dostatečná kapacita nemocnic a intenzivní péče! Počty pacientů, kteří vyžadují intenzivní péči, jsou zhruba 1,5 až 2 krát větší; hospitalizaci by vyžadoval asi čtyřnásobek. To znamená deset tisíc lidí na intenzivní péči jen ve skupině 50–59 let. Kapacita v celé republice je momentálně 1600 lůžek. Při takovém náporu by se systém zhroutil a počet obětí by prudce vyletěl do řádu statisíců (ve skutečnost by to tak daleko nedošlo a spíš by následoval italský model a snažili bychom se zachránit, co se dá, jen s daleko většími náklady než teď – takže by se opět nic nevyřešilo). Možná bychom teoreticky mohli izolovat osmdesátníky. Ale chcete zavřít na řadu měsíců do karantény všechny nad padesát? Třetinu obyvatelstva? Ano, ve zbytku populace by asi virus nenapáchal o moc větší škody než chřipka (pokud pomineme, že ty 2 tisíce ročních obětí chřipky v Česku asi obvykle nejsou třicátníci), ale byl by tu stále přítomný a karanténu by nebylo možné zrušit dřív, než bude k dispozici účinný lék či vakcína. A to může být taky třeba za rok. Zeptejte se padesátníků, jak by se jim to líbilo.
 

Takhle to zkrátka nefunguje. Musíme epidemii zastavit a dostat pod kontrolu. Nestačí ji zpomalit. Teď a tady bruslíme na tenoučkém ledě a pravděpodobnost, že všechno dobře dopadne a za měsíc bude v Česku „jenom“ dvě stě obětí epidemie, je stále zhruba stejně velká, jako že se nám to vymkne z rukou a obětí budou desítky tisíc. Může rozhodnout den zaváhání, karanténa zrušená o dva dny dřív, pár stovek chybějících testů. Jeden nakažený bez příznaků, který má zrovna sennou rýmu a kýchne někde u stánku ve frontě na pivo, když zrovna usrkává z kelímku a nemá roušku. Až budeme na silnějším ledě, možná se budeme té přehnané opatrnosti smát, ale led je zatím právě tak tenký jako naše roušky.
 

Svět jako celek nejspíš už výhybku minul. Jenom pár zemí ji zvládlo přehodit včas a ty zbylé budou teď více či méně úspěšně klopýtat za stále zrychlujícím vlakem. Někteří ještě nevyběhli a utěšují se tím, že mrtví z rozbitého vlaku pod útesem jsou přijatelnou cenou za to, že se zbytečně nemusela přiškrcovat ekonomika – budou nad tím dumat tak dlouho, až jim dojde, že prázdné koleje jim budou na prd a jinou mašinu nemají. Potom se také rozběhnou za vlakem a bude je to stát daleko víc sil než ty, kteří vyběhli jen o pár vteřin dříve. Volba mezi prosperitou a zdravím je falešná – kdo zvolil prosperitu, jen opatření odsunul na později a bude je muset beztak přijmout, jen s většími náklady na obou stranách.
 

Obrovský průšvih je rychlost a časová prodleva. Od přenosu infekce k prvním příznakům uplyne několik dní, od prvních příznaků ke smrti pár týdnů. Čísla pozitivně testovaných nabíhají s nešťastně velkým odstupem za počty nakažených a až daleko za oběma ciframi se zlověstně blíží čísla mrtvých. Z křivky pozitivně testovaných si můžeme vytvořit mlhavou představu o tom, jak vypadala křivka nakažených před týdnem — pokud si ovšem čísla patřičně vynásobíme, protože ve většině zemí se tak jako v ČR testují jen osoby s výraznějšími symptomy a těch je zřejmě méně než polovina. Ano prosím, to číslo, co denně naskakuje na zpravodajských webech, to opravdu nejsou (a odolávám nutkání zapnout si caps lock) počty nakažených! Ovšem lidé, kteří dnes umírají, se nakazili v průměru zřejmě ještě o týden dřív. Pokud máte dnes deset mrtvých a ještě jste se nerozběhli za vlakem, budete jich mít za tři týdny několik stovek, i kdybyste byli mistři světa. Kdykoliv můžete zakopnout a ta chyba vás přijde draho — zůstanete chvíli ležet a za další tři týdny jsou náhle ze stovek tisíce.
 

Popisuju to jako metaforu, ale ve skutečnosti je to docela jednoduchá matematika. Možná jste někde četli nějaké články o tom, že „skutečná čísla“ nejsou tak strašná. Chtěl bych ta lepší čísla vidět. Data jsou bohužel poměrně jednoznačná a nevšiml jsem si, že by základní čísla, kolem kterých se všechno točí, někdo věrohodně zpochybňoval. Pokud se v některých zdrojích liší, tak spíš k horšímu. Reprodukční číslo je cca 2,5 (odhad pro Česko 2,64), střední doba přenosu 5–6 dní a smrtnost v závislosti na věkové struktuře populace kousek pod jedním procentem (i kdyby byla poloviční, řády, v nichž se pohybujeme, se tím nemění). Všechno ostatní je už jen matematika a politika. A pochopitelně medicína, jenže její možnosti jsou velice omezené, protože lék i vakcína budou k dispozici až dlouho poté, co všechny vlaky odjedou. Pokud někdo situaci zlehčuje, tak nejspíš jen proto, že se nenamáhal udělat pár základních propočtů — nikoliv proto, že by měl optimističtější data.

Tahle čísla znamenají, že dokud se nepodniknou žádná opatření, každých jedenáct až dvanáct dní se počet vynásobí deseti (snadno se to počítá, stačí přidat nulu) a poroste tak dlouho, dokud se nevytvoří ona mytická stádní imunita. Pokud se opatření podniknou, ale reprodukční číslo se nepovede zatlačit pod jedničku (vládní materiál z minulého týdne ho i po zavedených opatřeních odhaduje v Česku na 1,2) poroste stejně, ale jen pomaleji, a nárůst bude z podstaty věci nadále exponenciální. Průšvih je v tom, že rychlost šíření a reprodukční schopnost tohoto viru je taková, že než se stádní imunita stihne vytvořit, nakazí se téměř celá populace. Ne úplně celá, ale ten rozdíl je ve výsledku tak malý, že na stádní imunitu můžete v klidu zapomenout ještě dřív, než vám někdo vysvětlí, že by možná beztak trvala jenom pár měsíců.
 

Čísla pro svět vypadají děsivě: 30 tisíc mrtvých dnes se snadno může překlopit v 30 milionů za dva měsíce. Doufejme — ovšem nedoufejme bláhově, taková naděje vyžaduje celou řadu konkrétních kroků —, že tak daleko situace nedojde, ale jednotkám milionů se asi už vyhneme jen těžko. Vyspělé země se s pandemií možná ještě nějak poperou, ale v Africe budou zřejmě dopady strašlivé. Zmírní je příznivá věková struktura – v řadě afrických zemí je polovině populace méně než dvacet let –, ale i tak mohou dopady v počtu obětí dalece přesáhnout například počty obětí malárie, které se dnes odhadují na více než půl milionu ročně. První zemí, kde počet obětí přesáhne milion, se snadno může stát například Indonésie, kde už počet potvrzených úmrtí na COVID-19 přesáhl stovku, aniž by se to výrazněji promítlo v počtu pozitivně testovaných – nákaza se tedy podle všeho šíří zcela nepozorovaně. Vyspělé země snad pandemii zvládnou lépe, ale Itálie, Španělsko a Francie budou dost možná zanedlouho počítat mrtvé na desítky tisíc – a nikdo zjevně nemá plán, jak a kdy zrušit karanténu, aby se epidemie nerozhořela nanovo. Zmíněné země jsou na tom lépe než Indonésie, ale zveřejňované počty nakažených zjevně neodpovídají realitě, takže obrovský rezervoár nakažených bez zjevných příznaků představuje do budoucna jen obtížně řešitelný problém.
 

Je tedy situace beznadějná? Není. Recepty, jak to zvládnout, existují. Z evropských zemí epidemii zřejmě dobře zvládá například Německo – krom jiného i proto, že masivně testuje, tamní počty pozitivně testovaných se zřejmě skutečně blíží počtu nakažených a odpovědní lidé tedy alespoň mají o situaci přehled. Vysoká čísla pozitivních testů vypadají ošklivě, ale ve skutečnosti jsou dobrou zprávou – tito nakažení budou v karanténě, a nejspíš už nikoho nenakazí. Pouštíme tak neviditelné obludě žilou a zbavujeme ji její hlavní zbraně. Tam, kde umírají lidé a čísla pozitivně testovaných jsou stále relativně nízká, se nákaza dál volně šíří bez kontroly. Německo také dobíhá vlak, ale vyběhlo včas a zřejmě ví, kam vlak jede. Další země běží naslepo a možná na úplně špatnou stranu.
 

Je jen málo zemí, kterým se povedlo epidemii zarazit v zárodku – z Tchaj-wanu a Singapuru jsme si ale měli brát příklad před dvěma měsíci, teď je pro Evropu pozdě. A jsou zatím jen dvě země, ve kterých se epidemie skutečně rozhořela a kde se ji povedlo opět z velké části uhasit: Čína a Jižní Korea. V Číně byl požár daleko větší, protože se ho nejdříve snažili ututlat a teprve potom zjistili, že bude možná lepší hasit. Země, ve kterých už plameny infekce šlehají vysoko, jako Itálie či Španělsko, se tu ovšem můžou lecčemu naučit. A Česko by tu asi — ale s rozumem – mohlo hledat inspiraci v přísnosti tamní karantény: ale jakmile se povede zažehnat nejhorší, musíme okamžitě přepnout na jihokorejský model, protože ten čínský ve skutečnosti není řešením, nýbrž příčinou celého průšvihu. Musíme přepnout na model společnosti, která dokáže dál fungovat, aniž by lidé volili mezi tím, zda zůstat sedět doma, nebo hodit tisíce bližních přes palubu.
 

Tomas Pueyo ve svém textu „The Hammer and the Dance“ (čili „Kladivo a taneček“) píše o tom, že strategie v boji s epidemií by měla spočívat v rázném zásahu – omráčíme obludu kladivem v podobě přísného omezení společenského styku — a následném tanci na tenkém ledě, když omezení uvolníme a snažíme se chytře předejít tomu, aby obluda opět nabrala dech. Možná vám to tak nepřipadá, nicméně česká opatření jsou zatím velmi mírná a spíš než kladivu se podobají polštáři. Udusit obludu trvá déle než ji umlátit kladivem — a poté budeme zřejmě muset tančit s drakem, který se může co nevidět probudit. Máme jinou možnost? Předhodit mu obětinu v podobě desítek tisíc spoluobčanů, a ještě to vydávat za hrdinství, jako se zřejmě snaží koronavirózou stižený britský premiér? To přece není hrdinství, to je srabárna! Ne, majznout netvora alespoň kladívkem – když už ne velkou palicí — a pustit mu žilou pomocí testů a chytrých karantén. To by mohl být český recept a pořád je ještě naděje, že se ho podaří uskutečnit.
 

Náš vlak shodou šťastných náhod – nikoliv naší zásluhou — vyjel o dost později než ten v Itálii či ve Španělsku. Máme náskok a vidíme ujíždějící vlaky na jiných kolejích, ale rozhodující okamžik jsme zatím jen oddálili, držíme se vlaku jednou rukou a utíkáme po peróně. Je příznačné pro tuto situaci, že velká část z nás si tento běh odbývá vsedě doma na gauči. Nenechme se tím zmást a nereptejme, že opatření bolí: pokud prošvihneme šanci, přijdou později a budou bolet daleko víc. Pokud reptat, tedy že jsou příliš mírná. Chtějme opatření radikálnější a přísnější, protože jen tak je naděje, že mohou trvat relativně krátce. Nechtějme polštář, chtějme kladivo. Jsme na samém začátku a tenhle tanec nebude trvat týdny, ale měsíce, možná i roky. A pokud teď necháme obludu ujet a nepřetáhneme ji pořádným kladivem, led se dříve či později pod tanečníky proboří a lokomotiva se zřítí z útesu.
 

Fajn, trochu se mi tu dohromady pletlo bruslení na rybníce, železniční doprava a boj s draky. Ale snad to dává smysl – tahle situace má totiž v sobě od všeho trochu a nové narativy se teprve musí zrodit. A jestli v tom máte maglajz, pamatujte si alespoň jedno: Tohle není mor — a právě proto je to takový průšvih.

 

 

Zdroje:
 

https://onemocneni-aktualne.mzcr.cz/covid-19?fbclid=IwAR099twePfN9PL72VaF2vbbDIUTHKapDmlM7DYeeuCcKZFj1evx7VbvRWZA
 

https://koronavirus.mzcr.cz/wp-content/uploads/2020/03/Datov%C3%A1-a-informa%C4%8Dn%C3%AD-z%C3%A1kladna-pro-management-pandemie-COVID-19.pdf
 

https://medium.com/@tomaspueyo/coronavirus-the-hammer-and-the-dance-be9337092b56
 

https://www.imperial.ac.uk/media/imperial-college/medicine/sph/ide/gida-fellowships/Imperial-College-COVID19-NPI-modelling-16-03-2020.pdf